Role E.G.W v Církvi adventistů sedmého dne

Od začátku své existence přijímala Církev adventistů sedmého dne biblické učení o duchovních darech. Zázraky uzdravení nebo pomazání olejem byly v církvi přítomny od jejího počátku. Dar učení a vedení nebyl viditelný pouze v činnosti Ellen G. Whiteové, ale i ve službě jejího manžela Jamese a dalších významných osobností v historii církve. Růst a rozvoj církve byl ovlivňován i všemi ostatními duchovními dary. V tomto textu je však důraz položen na prorocký dar, jak ho vidíme ve zkušenostech Ellen G. Whiteové a v ovoci, které tento dar přinesl v jejím životě a službě. Tento dar totiž překonává zkušenosti se všemi ostatními duchovními dary v církvi.

Ellen G. Whiteová

Ellen a její sestra Elizabeth byly dvojčata, která se narodila 26. listopadu 1827. Byly z osmi dětí a žily se svými rodiči Robertem a Eunice Harmonovými na malé farmě v Gorhamu ve státě Maine. Krátce po narození dvojčat se Harmonovi přestěhovali na východ do 12 mil vzdáleného města Portland. Když bylo Ellen devět let, utrpěla vážné zranění tváře, když po ní spolužačka hodila kámen. Byla tři týdny ve stavu mrákot a nikdo neočekával, že přežije. Ellen se ale pomalu a bolestivě uzdravila. Její formální výuka tím však skončila.

V roce 1840, když bylo Ellen dvanáct let, odevzdala své srdce Bohu na táborovém setkání metodistické církve. O dva roky později byla pokřtěna ponořením v zálivu Casco Bay v Portlandu. V letech 1841 a 1842 navštěvovali Harmonovi setkání adventistů a přijali učení Williama Millera, které hlásalo blízký příchod Ježíše Krista. Když 22. října 1844 Ježíš nepřišel, jak očekávali, Ellen a další věřící studovali Bibli a modlili se za světlo a vedení, které by je provedlo těmito obtížnými časy. Při jedné z těchto příležitostí, v prosinci 1844, se Ellen v modlitbě a studiu připojila k dalším čtyřem ženám. Spočinul na ní Duch Boží a ona obdržela první ze svých přibližně 2 000 vidění, která dostala v průběhu dalších 70 let. Jako odpověď na toto vidění začala Ellen krátce poté se svými přáteli a příbuznými cestovat z místa na místo, aby se s ostatními spoluvěřícími podělila o to, co jí bylo zjeveno v jejích prvních viděních.

V srpnu 1846 se Ellen provdala za Jamese Whitea, mladého adventistického kazatele. Několik týdnů po svatbě začal James White studovat 48stránkový leták, jehož autorem byl Joseph Bates a ve kterém bylo vyloženo biblické učení o sobotě jako sedmém dni. Přesvědčeni biblickým důkazem přijali biblickou sobotu. O šest měsíců později, 3. dubna 1847, měla Ellen vidění Božího zákona v nebeské svatyni, kde světlo ozařovalo právě čtvrté přikázání.

Ze čtyř synů, Henryho, Edsona, Williama a Johna, kteří se Whiteovým narodili, se dospělosti dožili pouze Edson a William. Prostřednictvím studia Bible a vedením skrze prorocký dar se rostoucí a úspěšná skupina adventních věřících začala dostávat ze zklamání z října 1844. Tato malá skupinka těch, kdo byli původně millerity, přijala název Adventisté sedmého dne na obecném shromáždění v roce 1860.

Dne 6. srpna 1881 zemřel v Battle Creeku ve státě Michigan James White. Ellen pokračovala ve své práci ve Spojených státech, v Evropě a v Austrálii dalších 34 let. Zemřela doma v Elmshavenu v St. Heleně ve státě Kalifornie 16. července 1915 ve věku 87 let.

Jak Ellen Whiteová chápala sama sebe.

Když se Ellen Whiteová ohlížela za svou prací, měla pocit, že slovo „prorok“ nevystihuje její službu dostatečně. Byla raději, když o ní lidé přemýšleli jako o Božím „poslovi“, který byl poslán k Božímu lidu v posledních dnech. Když dostala prorocký dar, rozpoznala Ellen G. Whiteová autoritu, kterou obdržela jako píšící, nekanonický prorok. Při nespočetných příležitostech oslovovala vedoucí církve i laiky s vědomím, že její slova mají autoritu pocházející od Boha. Byla si neustále vědoma toho, že tato autorita nespočívá v ní samotné, nýbrž v poselstvích, která jí Bůh svěřil k předání. S tímto poznáním ale přišel i pocit bázně a nedostatečnosti. Svůj úkol chápala jako roli Božího mluvčího, rádce při rozvíjející se práci církve, která se br-zy měla rozšířit po celé planetě, a rádce Božího lidu při přípravě na Ježíšův návrat. Ačkoliv nemě-la žádné formální teologické vzdělání, její spisy obsahují pronikavé teologické vhledy, které odhalují smysl biblických pasáží, jenž by jinak byl opomenut. To platí obzvláště o pěti knihách tvořících sérii Drama věků, které pojednávají o biblických událostech od stvoření až ke konečnému zničení hříchu.

V roli Božího posla a skrze vedení Božího Ducha viděla jako svou zodpovědnost, aby převzala
vedení při zakládání:

•církevní organizace,

•celosvětového pojetí misijní služby v Církvi
adventistů sedmého dne,

•výzvy k zahraniční misijní práci, která měla
nést evangelium do celého světa,

•nemocnic, klinik a zdravotnických škol,

•zdravotních a abstinenčních programů jak
v církvi, tak ve společnosti,

•vzdělávacího systému, který postupuje od zá-
kladního vzdělání až k vysokoškolskému,

•publikační a tiskařské činnosti, která měla li-
dem poskytnout křesťanskou literaturu.

Církev adventistů sedmého dne a role Ellen Whiteové

Jeden z nejranějších tištěných výroků, který hovoří o vzrůstajícím poznání a podpoře prorocké role, která byla svěřena Ellen Whiteové, napsal Joseph Bates (1792–1872), jeden ze zakladatelů a prvních vůdců Církve adventistů sedmého dne.

Bates měl několik příležitostí slyšet Ellen mluvit o obsahu různých vidění, která obdržela. Ačkoliv v tom, co slyšel, nebyl schopen najít nic, co by bylo v rozporu s Písmem, byl zděšený jejím prohlášením, že obdržela vidění od Boha. Po určitou dobu nebyl ochoten přijmout to, co viděl a slyšel, jako něco víc než jenom důsledek jejího zranění z dětství. V roce 1847, potom co mluvil s lidmi, kteří viděli Ellen Whiteovou během jejích vidění a kteří naslouchali jejím zprávám o tom, co viděla, poté co se několikrát sám stal svědkem okamžiků, kdy se jí dostalo vidění, a když s Ellen Whiteovou sám mluvil, došel Bates k závěru, že už toho viděl a slyšel dost, aby dospěl k nějakému rozhodnutí.

„Nyní mohu s jistotou mluvit sám za sebe. Věřím tomu, že toto dílo je od Boha a je dáno, aby utěšovalo a posilovalo jeho, rozptýlený, vnitřně rozpolcený a uštvaný‘ lid po tom, co v říjnu 1844 došlo k ukončení naší práce ve světě.“ Od doby tohoto raného Batesova prohlášení vedoucí církve, kazatelé a učitelé tuto myšlenku opakovaně vyjadřovali v tisku.

První zveřejněné prohlášení, vydané na setkání celé církve, se objevilo v církevních novinách Review and Herald 4. prosince 1855. James Bates, J. H. Waggoner a M. E. Cornell byli během pracovního setkání určeni k tomu, aby připravili prohlášení adresované „milým svatým“ ohledně konference, jejímž tématem byly „dary“. V podepsaném článku „Proslov konference shromážděné v Battle Creeku ve státě Michigan 16. listopadu 1855“ Bates, Waggoner a Cornell vyjádřili za všechny zúčastněné, že si církev plně nevážila a nepodporovala duchovní dary, které Bůh dal adventistům zachovávajícím sobotu. Obzvláště se jednalo o „vidění“. Všichni „svatí“ byli povoláni k tomu, aby vzdali díky Bohu za duchovní dary, které vložil do své církve, ale obzvláště za dar proroctví. Navíc byli všichni napomenuti, že mají číst to, co bylo z „vidění“ zveřejněno, a být ochotní podřídit svůj život radám, které Bůh udělil.

Od roku 1867 byla víra v duchovní dary, a zvláště v dar proroctví, pravidelně opětovně potvrzována na pracovních setkáních církve. Prohlášení z roku 1867 zní následovně: „Prohlašujeme, že vyjadřujeme naši neustálou víru a natrvalo věříme v duchovní dary tak, jak je rozděluje evangelium, a jsme vděčni Bohu, že důvěrně spojil dar proroctví a hlásání trojandělského poselství.“ (Review and Herald 28. května 1867.


55. setkání Generální konference, které se konalo v červnu 1990 v Indianapolis ve státě Indiana, nebylo žádnou výjimkou. 13. června bylo delegátům předneseno prohlášení o duchu prorockém a hlasováním bylo přijato. Píše se v něm: „Jsme Bohu vděční nejenom proto, že nám dal svatá Písma, ale také že v posledních dnech zjevil prorocký dar v životě a díle Ellen G. Whiteové. Její inspirované spisy jsou pro církev neocenitelné, a to mnoha způsoby.“ (Adventist Review 26. červ-
na – 2. srpna 1990) Potvrzení nalézáme i ve 28 věroučných článcích Církve adventistů sedmého dne. Článek 17 mluví o duchovních darech a článek 18 o daru proroctví: „Jedním z darů Ducha svatého je dar proroctví. Tento dar je příznačný pro církev ostatků a projevil se v díle E. G. Whiteové. Spisy této Boží služebnice jsou trvalým a význačným ukazatelem k pravdě, jsou církvi pomocí, usměrněním, poučením a napomenutím. Jasně též potvrzují, že Písmo je měřítkem, kterým je třeba posuzovat každé učení i každou zkušenost. (Jl 2,28.29; Sk 2,14–21; Žd 1,1–3; Zj 12,17; 19,10)“ (Církevní řád, 2006, str. 13)

Zdroje a pomocníci

V 80. letech 20. století se pozornost soustředila na to, jaké zdroje Ellen Whiteová používala, a následovala na toto téma diskuse. Skutečnost, že Ellen Whiteová citovala a parafrázovala jiné autory, v žádném případě nesnižuje její inspirovanost. Společnost spravující pozůstalost po Ellen G. Whiteové (Ellen G. White Estate) se pokusila utajit tuto její praxi. Ve skutečnosti ale už v roce 1933 W. C. White (syn Ellen Whiteové) a E. E. Robinson (jeden z tajemníků Ellen Whiteové) připravili sedmadvacetistránkový leták nazvaný „Stručné prohlášení o spisech Ellen Gould Whiteové“, který se otevřeně zabýval otázkou zdrojů a asistentů.

Zdroje

Autoři poukázali na to, že ve svých mladých letech se Ellen Whiteová potýkala s obtížemi, jak lid-ským jazykem vyjádřit to, co spatřila ve viděních, které dostala. Byla však ujištěna Bohem, že jí poskytne svou milost a vedení, které potřebovala, aby dostála zodpovědnosti, jež jí byla svěřena. „Bylo jí řečeno, že když bude číst náboženské knihy a časopisy, najde tam vzácné perly duchovní pravdy vyjádřené přijatelným jazykem, a že jí bude poskytnuta pomoc z nebes, aby tyto pravdy
rozeznala a oddělila je od chybných výroků, které s nimi někdy najde spojené.“ (Adventist Review 4. června 1981)

V úvodu k vydání Velkého sporu v roce 1888 se sama Ellen Whiteová vyjádřila k otázce použitých zdrojů: „V případech, kdy nějaký historik seskupil události tak, že dávají srozumitelný pohled na danou otázku, nebo shrnul detaily vhodným způsobem, jsem ho citovala. Ale až na několik případů jsem mu to nepřiznala, protože jeho slova nebyla citována za účelem uvedení dotyčného autora jako autority, nýbrž proto, že jeho výrok poskytuje připravené a přesvědčivé vysvětlení daného tématu.“

Toto prohlášení bylo znovu otištěno v předmluvě k vydání v roce 1911 se dvěma drobnými úpravami ve stylizaci. Je známo, že kanoničtí pisatelé používali ve svých spisech jak inspirované, tak i neinspirované zdroje. Lukáš informuje své čtenáře o svých zdrojích zpráv o Ježíšově životě a službě. Prohlašuje, že nepocházejí ze snů či vidění, ale z rozhovorů s očitými svědky a služebníky jeho slova. (L 1,1–4)

V posledních letech se ukazuje, do jaké míry se rozsáhlá četba Ellen Whiteové odrážela v jejích spisech. Někteří zpochybňovali její prorocký dar a pokládali ho za výsledek jejích nastudovaných znalostí. Pro ty, kteří si uvědomují a chápou tento na studiu založený model inspirovanosti, nepředstavuje problém to, že Ellen Whiteová používala i jiné zdroje. Ve skutečnosti diskuse o tom, že Ellen Whiteová používala jiné zdroje, obohatila a rozšířila naše pojetí inspirovanosti.

Pomocníci

Stejně jako Jeremjáš a Pavel, i Ellen Whiteová měla pomocníky. V prvních letech to byl její manžel James White, který jí pomáhal připravovat dopisy k odeslání a rukopisy k uveřejnění. Po Jamesově smrti v roce 1881 tuto roli převzal W. C. White. V letech, kdy její publikační činnost byla na vrcholu, se tým jejích spolupracovníků skládal z několika pomocníků. Jejich odpovědnost se pohybovala od přepisování rukopisů a dopisů na psacím stroji k opravě gramatiky a pravopisu.
Poté, co byl rukopis přepsán a byly učiněny gramatické a pravopisné opravy, pomocníci ho vrátili zpět Ellen Whiteové, aby si ho pečlivě přečetla. V tomto okamžiku mohla přidávat nebo vyškrtávat a text byl pak opět přepsán. A teprve po dalším čtení byl připraven pro tisk nebo odeslání.

Žádnému z asistentů nebylo povoleno vpisovat do textu své vlastní myšlenky nebo návrhy, jak je to naznačeno v následujícím odstavci.

Zodpovědností Marian Davisové, která byla nejspolehlivější pomocnicí Ellen Whiteové, bylo pomáhat s přípravou knih. Když srovnávala práci běžných pomocníků s prací Marian Davisové, Ellen Whiteová napsala: „Viděli jste moje přepisovače. Ti nemění můj text. Ten zůstane takový, jak jsem ho napsala. Práce Marian je ale zcela jiná. Ona je tím, kdo vytváří mé knihy... Pracuje následujícím způsobem: Vezme si články, které jsem uveřejnila v novinách, a vkládá je do pořadačů. Také má kopie všech dopisů, které jsem napsala. Když připravuji kapitolu nějaké knihy, Marian si pamatuje, že jsem na toto téma už napsala něco, co může tu záležitost ještě více osvětlit. Začne ji hledat, a když ji najde a vidí, že to tu kapitolu učiní srozumitelnější, přidá to tam.“ (MR 926)

Ovoce celoživotní práce

Do okamžiku své smrti v roce 1915 napsala Ellen Whiteová více než 100 000 stránek textu. Bylo vydáno 24 knih; k vydání byly připraveny dva rukopisy. V tisku bylo vydáno více než 5 000 článků a přibližně 200 traktátů a letáků. Navíc tu bylo ještě 6 000 dopisů a rukopisů napsaných na stroji, které celkem činily asi 35 000 stránek a 2 000 ručně psaných dopisů, dokumentů, deníků, zápisů atd., které, když byly přepsány na stroji, vytvořily dalších 15 000 stránek. Od smrti Ellen Whiteové byla její hlavní díla přeložena do více než stovky jazyků a nářečí. Cesta ke Kristu byla přeložena do přibližně 150 jazyků. A stále se připravují dodatečné překlady dalších knih.

Ať už je objem literární produkce Ellen Gould Whiteové jakkoli působivý, mnohem větší důležitost má duchovní vliv, jaký mají její spisy na životy lidí. Vliv jejích knih a jiných psaných materiálů –o tématech Boží lásky vyjádřené v daru svého Syna, velkém sporu, volání k přípravě na Ježíšův návrat, moc Boží milosti, která umožňuje vítězný život – bude zřejmě plně oceněn až při Ježíšově návratu.

Správa spisů Ellen Whiteové

V roce 1912, ve věku 85 let, napsala Ellen Whiteová závěť, která měla zabezpečit další péči o její spisy. Bylo jmenováno pět mužů, kteří měli být správci: její syn W. C. White, její tajemník Clarence C. Crisler, vedoucí vydavatelství Pacific Press Publishing Association Charles H. Jones, předseda Generální konference Arthur G. Daniells a redaktor církevního časopisu Review and Herald F. M. Wilcox. Tato závěť jim poskytla všechna vlastnická práva, tiskové desky všech cizojazyčných knih, záznamy všech rukopisů a rejstříky ke všem těmto záznamům. Správcům svěřila:

•péči o všechna svá vydaná díla i nepublikové
rukopisy,

•zodpovědnost za zdokonalování knih a rukopi-
sů,

•zodpovědnost za zabezpečování a tištění no-
vých překladů,

•výběr textů a tištění kompilací z jejích dopisů,
dokumentů, článků a rukopisů.

Později byla správní rada rozšířena na patnáct členů: sedm členů působilo doživotně a osm sloužilo v pětiletém období. Pod vedením správní rady pracuje kolektiv zaměstnanců, kteří pokračují v práci v institutu White Estate při Generální konferenci. Tito lidé zkoumají spisy Ellen Whiteové v otázkách, které jsou pro církev aktuální, a výsledky uveřejňují formou článků v církevních časopisech a knihách. Pracovníci tohoto týmu také cestují po světě a pořádají semináře o duchovních darech, o prorockém duchu, jak byl zjeven v životě a díle Ellen Whiteové, o aktuálních tématech, která i ona zmínila. Institut White Estate zpřístupnil také všechny publikované i nepublikované materiály a rukopisy na CD.

(G. E. Rice – Spiritual Gifts, Handbook
of Seventh-Day Adventist Theology, Commentary Reference Series, svazek 12, str. 632–637)

Převzato z časopisu Advent 2007